Doc. Martin Šandera: „Při každé pandemii se našli lidé, kteří dokázali zneužít lidského strachu“

Do vývoje lidstva nejvýrazněji zasáhly mor a pravé neštovice. Ty byly pro oblasti, kam pronikla moc španělských dobyvatelů, stejnou či ještě větší hrůzou, než kdyby jim Evropané přivezli dýmějový mor. Uvádí se, že vyhubily 90 procent Aztéků a dalších indiánských etnik. I když tehdy nešlo o pandemii, tj. že by nemoc ve velké míře zasáhla více kontinentů, tak navždy změnily dějiny střední Ameriky a mnoho historiků je považuje za klíčovou příčinu drtivého vítězství evropských kolonizátorů. Černé neštovice měly údajně v dějinách zabít až pět set milionů lidí.
Děsivý byl i tyfus. Ten byl už v 5 století př. n. l. schopen v několika letech vyhubit čtvrtinu athénské populace, mnohokrát se ničivě prohnal evropskými dějinami a je známo, že ve velkém zabíjel nešťastné vězně koncentračních táborů, kteří se dočkali osvobození, přežili své německé trýznitele, ale tyfus už přežít nedokázali.
Noční můrou 19. století byla cholera, a když se lidstvo chtělo začít radovat, že skončila první světová válka, zasáhla ho pandemie španělské chřipky, která zahubila mnohem více lidí, než všechna předchozí válečná bojiště se svými děly, kulomety a otravnými plyny dohromady.

Epidemie s velkým počtem obětí znal už starověk, už jsem zmínil tyfus v Athénách, ale i Římská říše zažila epidemie, které zkosili více Římanů než zbraně Hannibalových vojsk. Jako první si můžeme připomenout takzvaný antoninovský mor (165 až 185 n. l.), pojmenovaný podle římského císaře Marka Aurelia Antonia Augusta. Mor se s přestávkami táhl celých dvacet let, zanechal za sebou pět milionů mrtvých a čtvrtinu lidí nakažených.
Z mého pohledu je první opravdovou pandemii tzv. Justiniánský mor, který dostal název podle tehdy panujícího císaře. Propukl roku 541 v Etiopii, přes Egypt se dostal do Evropy a odtud do Asie. Mor se několikrát vrátil, takže v rozmezí let 541 až 750 mu podle historiků padlo za oběť dokonce 25 až 50 milionů lidí.

Když se vysloví slovo mor, první, co historika napadne, je pandemie moru v letech 1347–1352, který vyhubil třetinu evropského obyvatelstva, ale ještě mnohem více obětí měl v Asii. Celkový počet zemřelých bývá odhadován na 125 milionů. Propukl v centrální Číně, odtud ho mongolští nájezdníci dovezli na Krym a následně janovští námořníci zavlekli do Evropy. Lidé nemoc nazvali černá smrt, protože u postižených docházelo k podkožním výronům krve, kvůli kterým kůže doslova zčernala. Celé západní křesťanstvo zachvátila nebývalá hrůza, zda to vůbec někdo přežije. V některých velkých městech severní Itálie byly až 70tiprocentní ztráty. Florencie byla doslova poseta mrtvolami a v Avignonu papež dokonce nechal posvětit řeku Rhonu, protože nebylo dostatek rukou, které by mohly do země pohřbít jedenáct tisíc zemřelých. Mrtvá těla byla prostě vhazována do řeky. Evropě pak trvalo sto let, než se vrátila k počtu obyvatelstva před pandemií. Při neznámém původci onemocnění byl hledán domnělý viník či spíše obětní beránek. Lidé ho nalezli v Židech, kteří prý otrávili studny. Nepomohla ani papežova výzva, že Židé jsou postiženi stejně, ba i více než křesťané a za mor nemohou. Jen v Německu bylo zaznamenáno na tři sta velkých pogromů.

Po pandemii z let 1347–1352 se mor často vracel, což známe velmi dobře z děl českých kronikářů a pamětí těch, kdo měli štěstí a přežili. Celou Evropu zasáhl už jen výjimečně, spíše to byla lokální epidemie, ovšem často s vysokými ztrátami na životech. Po první polovině 18. století už mor v Evropě, i díky významnému zlepšení hygieny ve městech, ustoupil, ale nahradily ho již dříve známé černé neštovice. Ty se nevyhnuly ani panovnickým rodinám, zahubili dvě děti Marie Terezie a navždy zohyzdily její nejkrásnější dceru Marii Alžbětu, která se poté již nikdy nevdala. Neštovice pronásledovaly lidstvo až do 20. století. Ještě v roce 1967 se jimi nakazilo patnáct milionů lidí a dva miliony zemřely. Až nevídaně rozsáhlý program očkování přinesl konečné vítězství a roku 1980 Světová zdravotnická organizace prohlásila nemoc za vymýcenou.
Již jsem zmínil roli cholery, která v 19. století zasáhla v několika vlnách Asii, Evropu, i Severní Ameriku, proti níž byli lékaři dlouho bezmocní. Za malý zázrak se považovalo, když Vincenci Priessnitzovi z dvaadvaceti jím léčených cholerových pacientů nikdo nezamřel. Armáda ve Francii i jiných místech neprodyšně uzavírala celé oblasti a na ty, kdo se snažili uniknout z karantény, vojáci bez váhání stříleli.
Čím byl pro 14. století dýmějový mor, tím se pro 20. století stala celosvětová pandemie označená jako španělská chřipka. Paradoxně Španělsko nebylo zemí původu, ani nemělo nejvíce obětí, ale jako první o ní světovou veřejnost bez cenzury informovalo. I když pandemie trvala jen dva roky, tak se v letech 1918 až 1920 nakazila až čtvrtina světové populace a vyžádala si nejméně 50 milionů obětí.

Ve 14. století se sice téměř vyhnula českým zemím ona černá smrt, pandemie dýmějového moru. I proto dodnes vnímáme dobu vlády Karla IV. jako šťastné časy. O to krutěji dolehla na vlastní české království morová rána v roce 1380.
Mor se pak velmi často vracel, i když s menším počtem obětí. Jen v 15. století udeřil celkem čtrnáctkrát, a i když v následujícím století bylo morových ran o třetinu méně, ještě roku 1599 před ním z Prahy uprchl s celým dvorem i císař Rudolf II. Učitel národů Jan Ámos Komenský musel s hlubokým smutkem vzpomínat na morovou vlnu z let 1622–1623, kdy nemoci podlehla jeho první manželka a dva synové.
Ještě 300 let po vzpomínané hrůze z počátku vlády Václava IV. (1380) zasáhla české země opět velmi silná morová vlna, jíž unikly jen horské oblasti. Ve středních Čechách byla místy úmrtnost až padesát procent, jen v samotné Praze zemřelo 12 tisíc lidí.
Poslední velká morová rána udeřila mezi lety 1713–1715, počet obětí v Čechách bývá odhadován na děsivých 200 tisíc. Jako prosba Panně Marii o ochranu před další morovou vlnou i výraz díků za záchranu nám dodnes česká i moravská města zdobí působivé morové sloupy.

Nelze jednoduše srovnávat počty obětí z pozdního středověku s moderní dobou, 25 milionů mrtvých pro Evropu ve 14. století je nesouměřitelné s 25 miliony ve 20. století.
Uvádí se, že počet všech obětí křížových výprav i domácí války v průběhu 15. let husitské revoluce dosáhl 100 tisíc. Jak jsme slyšeli, morová rána z počátku 18. století u nás za pouhé dva roky zahubila dvojnásobek obyvatel. A 12 tisíc mrtvých Pražanů v době, kdy pražská města měla necelých 50 tisíc obyvatel, znamenalo zcela jiný dopad, než kdyby tolik lidí zemřelo v dnešní Praze.
Pro nás díky kvalitní lékařské péči a zavedení plošného očkování už v období První republiky platilo, že si pandemie a epidemie nevybraly tak krutou daň jako třeba v Asii či Indonésii. Lze říct, že štěstí jsme měli v době pandemie španělské chřipky. Ta měla v tehdejším Československu mezi 45 a 90 tisíci obětmi, zatímco v první světové válce zahynulo na 400 tisíc Čechů a Slováků, tedy 1:4, zatímco v celosvětovém měřítku je poměr opačný.

Zatím je příliš brzy na hodnocení, ještě z toho nejsme venku, pak bude možné srovnávat data, čísla, formy a prostředky. I za této pandemie se ovšem vynořily nejroztodivnější pověsti, kdo za to může, kdo vir vyrobil a záměrně vypustil. Dosud se vybičovaná frustrace lidí nevybila v útocích na určité komunity, bohudík nikdo nevolá, že za to mohou Židé, nebo vypalme čtvrť, kde žijí Asiaté. Alespoň v tomto směru je snad lidstvo lepší. Kéž by mu to vydrželo.
Ovšem paralely k minulosti našla i světová zdravotnická organizace a vůbec nevyznívají pro současnou společnost lichotivě. V poskytnutí léků a lékařské péče stále masivně dochází k upřednostňování mocných a bohatých před chudými.
Co bylo přítomné při každé epidemii či pandemii – vždy se našli lidé, kteří na tom dokázali vydělat, byli schopní z toho profitovat, využít či zneužít lidského strachu. Stačí si připomenout úsloví – platil jako mourovatý. S mourem to opravdu nemá nic společného, jde o zkomolené slovo morovitý, tedy nakažený morem nebo podezřelý, že by mohl být nakažen. Aby se takový člověk dočkal nejen lékařské, ale jakékoli péče, musel za vše draze platit.
I středověk ale znal zcela opačné případy, kdy lidé v době moru pořádali pitky a hostiny, městy táhly skupiny opilých a agresivních lidí, kteří se násilím dobývali do cizích domů a brali si vše, co se jim zachtělo. Byla tu snaha ještě si na poslední chvíli co nejvíce užít a nehledět na zákonné normy a mravnost.
Historik Jean Delumeau kdysi podrobil velmi zajímavému rozboru tzv. kolektivní strach odlišný od individuálního, který více či méně častěji prožívá každý z nás. Kolektivní strach ochromuje celé společenství, a to se mu jen obtížně brání. Je pozitivní, že přeci jen se s tímto jevem už současné lidstvo dokáže lépe vyrovnat. Na rozdíl od vzpomínané morové pandemie ze 14. století bohudík nenabyla hrozivých rozměrů snaha nalézt a krutě trestat domnělého původce nemoci.

Jak jsem již připomněl, tehdy se zášť obrátila proti židovským komunitám a vedla k strašným pogromům zvláště v německých oblastech. Středověk vytvořil tzv. Morová naučení, lékařské spisy i neodborné rady, co zaručeně pomáhá. Dnes se nám většina z nich bude jevit jako úsměvná, ale kdo může říci, zda se se svými opatřeními a léčebnými postupy se nebudeme stejně jevit lidem z 22. nebo 23. století.