Desátý z pětadvaceti

Zániky civilizací nás provází celými dějinami

článek

10 min

Přírodní katastrofy, nemoci, ale i špatné hospodaření s krajinou. To jsou důvody, které v minulosti vedly k zánikům civilizací. Environmentální historie sleduje ony příčiny i důsledky a nabízí odpovědi na řadu otázek, jež jsou aktuální i dnes nejen v souvislosti se změnami klimatu.


Autor: Libor Kysučan

Filozofická fakulta OU

environmentální problémy jsou tu odjakživa

V představách širší veřejnosti je environmentální krize jevem spojeným s kouřícími komíny průmyslové revoluce, které byly zpočátku považovány za symbol prosperity, a až mnohem později jsme si uvědomili jejich odvrácenou tvář a daň, kterou za prosperitu platíme, ať už v podobě sociálního napětí nebo zakouřených měst. Environmentální problémy jsou však něčím, co provází člověka na zemi od jeho počátku, od okamžiku, kdy se v dramatu evoluce lidský rozum stal nástrojem k ovládání světa, a to i na dálku a s globálními důsledky.

komplexní urbanizovaná civilizace

Pravděpodobně již na konci poslední doby ledové vedlo vylovení a vyhubení velkých druhů savců k rozsáhlé potravinové krizi, která se zřejmě stala inspirací k hledání alternativy v podobě zemědělství a jedním ze spouštěčů neolitické revoluce. Ta pak sama o sobě nejen stála v pozadí dynamického skoku ke komplexní urbanizované civilizaci, ale současně se stala i rozbuškou ekologických problémů v míře dosud nevídané.

člověk jako nový aktivní činitel

Většina velkých civilizací starověku – ať už to byli Sumerové v Mezopotámii, harappská kultura v údolí Indu, Mayové v Latinské Americe – se stala obětí vlastního úspěchu a zadusil je propletený řetězec navzájem propojených problémů v podobě deforestace, eroze a zasolení půdy, změn klimatu a následných migrací a invazí. Tváří v tvář zmíněným problémům, které je nemilosrdně zavalily, byli paradoxně mnohem více bezmocní než my vůči důsledkům naší průmyslové civilizace. Tento přechod k zemědělské a postupně k urbánní civilizaci můžeme považovat za počátek antropocénu, období, kdy se člověk stává novým aktivním činitelem vedle geologických a kosmických sil formujících tvář planety, ať ji v dobrém či ve zlém.

environmentální dějiny jako klíčové téma

Těmto i podobným otázkám se věnuje relativně mladý obor environmentální historie. Nikoliv náhodou vznikl právě ve Spojených státech, v zemi, v níž se jako málokde jinde na světě proměna od téměř panenské divočiny k high-tech průmyslové společnosti odehrála v řádu několika generací. Současně je odpovědí na závažnost environmentálních problémů, které si lidstvo začíná uvědomovat přinejmenším od počátku šedesátých let 20. století. Renomovaní historikové opakovaně připomínají, že vedle migrací a střetů kultur právě environmentální dějiny patří do klíčové trojice zásadních témat současné historiografie, reflektující jejich zásadní význam v současnosti i minulosti.

zkoumání vzájemného vztahu civilizace, přírody a krajiny

Environmentální historik se nezabývá jen člověkem, způsobenými ekologickými problémy, ale má výrazně širší zájem, zkoumá totiž obecně soužití a vzájemný vztah lidské civilizace, přírody a krajiny od počátku dějin až po současnost. Environmentálního historika zajímá i dopad přírodních katastrof na vývoj civilizace, např. vulkanické činnosti. V tomto ohledu např. tou největší nebyla ikonická erupce Vesuvu, která zničila Pompeje, Herkulaneum a Stabiae, již máme zdokumentovanou nejen archeologicky, ale i ve dvou mimořádně cenných dopisech římského politika Plinia Mladšího jeho příteli, historiku Tacitovi. Tou skutečně apokalyptickou byla erupce sopky na ostrově Théra, která v 16. století před Kristem způsobila kolaps minojské civilizace na Krétě, ale stejně tak řada erupcí islandských sopek, jež přispěly k úpadku římské republiky, oslabení Byzance v roce 536 označovaném za „nejhorší rok historie“, ale také se svými důsledky (roky bez léta, neúroda, hladomor). A byla to rovněž sopka, tentokrát indonéská Tambora, která přispěla k ukončení éry francouzské revoluce. Deštivé počasí, které bylo důsledkem jejího výbuchu, totiž stálo za porážkou Napoleona u Waterloo v červnu 1815.

pandemie covid-19 jako ukázková environmentální historická situace

Podobně typickým environmentálně historickým tématem jsou dějiny epidemií, na jejichž podrobném poznání musí spolupracovat mikrobiolog, historik medicíny, ale i historik každodennosti. Lze říci, že i soudobá globální pandemie covidu 19 je ukázkovou environmentálně historickou situací. Třebaže se nalézáme přímo uprostřed pandemie, můžeme vidět, jaké široké souvislosti a dopady, politické, ekonomické i sociální, přináší a jak ze dne na den nečekaně proměňuje naše společnost. Vzhledem k výše zmíněným tématům tento obor někdy vyvolává negativní, ba až apokalyptické  konotace, jako by si liboval jen v katastrofách a chmurných vizích. Opak je však pravdou, environmentální historie se zabývá i vysloveně pozitivními a esteticky povznášejícími tématy, například vztahem k přírodě ve filozofii, náboženství i umění, topikou zobrazování krajiny v literatuře i malířství.

když se přírodní a humanitní vědy doplňují

Nespornou přidanou hodnotou environmentální historie je i plodná spolupráce přírodních a humanitních věd. V rámci environmentální historie spolu tvůrčím způsobem spolupracují a doplňují se. Skutečně poctivý a důsledný environmentální historik musí zpracovat a brát v úvahu množství exaktních dat z oblasti glaciologie, biochemie, klimatologie, paleobotaniky, ale třeba i historie, lingvistiky starých jazyků, dějin umění. Komplexní obraz dopadů vulkanické činnosti získáme komparací geologických a glaciologických dat s analýzou starých textů, mnohdy vyžadujících specializovanou znalost starých jazyků. Své uplatnění zde naleznou i dějiny umění – připomeňme jen Monetovy obrazy londýnského smogu nebo zimní krajiny Pietera Breughela Staršího, dokládající „malou dobu ledovou“ atd.

historická témata v enviromentální rovnici

Samozřejmě environmentální historie v sobě skrývá i určité riziko. Vzhledem k aktuálnosti, ba až určité módnosti ekologických témat, nám hrozí druhý extrém, totiž že budeme všechny historické události převádět na jednu environmentální rovnici. To je však stejně zjednodušující, jako když marxisté redukují dějiny na třídní boj. Každý historický jev, včetně kolapsů komplexních civilizací, je výsledkem působení desítek synergických faktorů. Například v případě tolik diskutovaného pádu západořímské říše a s ní celé antické civilizace, který evropské (nejen) historiky až obsedantně zajímá už po více než dvě stě let. Je velmi zajímavé, že chemické stopy průmyslové činnosti Římanů jsou patrné až v grónských ledovcích, a to zvláště z prvních čtyř staletí našeho letopočtu, období jejího vrcholného rozmachu. Ty dokládají mohutnost tehdejší římské ekonomiky, vedle Číny tehdy nejsilnější na planetě. Ekonomiky, která v podstatě stála na prahu průmyslové revoluce, k níž ovšem nakonec z řady důvodů nedošlo, stejně jako k ní nedošlo ve 14. nebo 15. století za vlády dynastie Ming v Číně, která k ní rovněž měla všechny předpoklady. V souvislosti s tím je pozoruhodná debata o toxicitě olova, jehož používání je rovněž připisován úpadek římské civilizace.

příklady dobré praxe a poučení do budoucna

Škodlivosti olova si byli vědomi již antičtí autoři a jeho stopy nalézáme ve vysokých koncentracích jak v římských odpadních stokách, tak dokonce v sedimentech na dně šumavských jezer a v arktických ledovcích. Navzdory tomu se však Římané olovem pravděpodobně neotrávili, nicméně tato hypotéza velmi napomohla tomu, abychom se jím skutečně neotrávili my. Velký bojovník proti používání tetraethylolova v benzínu, americko-nigerijský geochemik Jerome Nriagu, profesor Michiganské univerzity v oboru environmentálního zdraví, právě argumentem o kolapsu římské říše v důsledku chronické intoxikace olovem zvítězil nad olejářskou a automobilovou lobby a přesvědčil americké kongresmany k přijetí přísných environmentálních zákonů. Byť šlo, z přísně kritického hlediska, o nadsázku, možná i určitou fraus pia, je to přesto pěkný doklad toho, jak může argument abstrahovaný ze starověké historie mít pragmatickou váhu i v moderním environmentálně-politickém sporu a proměnit jej nakonec v success story, na níž nakonec vydělali všichni – jak naše zdraví, tak i průmysl, který nejenže netratil, ale naopak vydělal na inovacích a nových technologiích. Podobnou success story je ostatně i poměrně rychlá a alespoň částečně úspěšná eliminace freonů poškozujících ozonovou vrstvu.  Ostatně právě v tomto možná spočívá další úloha environmentální historie – její role výchovná a vzdělávací. Na příkladech toho, co člověk na planetě v průběhu své historie už poničil, mu nastavuje zrcadlo a zvedá varovný prst a současně nabízí příklady “dobré praxe”.

Jaké další pozice na absolventy čekají?

Uplatnění

Používáte zastaralý prohlížeč.
Načtěte si web například pomocí Google Chrome.