Osmý ze dvaatřiceti

Jsem archivář-poloajťák

rozhovor

6 min

Žijeme v době digitální. Své o tom ví i Petr Karlíček, ředitel Archivu města Ústí nad Labem. Vystudovaný archivář vyměnil během své kariéry papíry za počítač a říká o sobě, že je tak trochu poloajťák. „Musím vědět, kde co hledat. Od Ottova slovníku až po Google,“ vysvětluje.


Autor: Monika Balatá

Filozofická fakulta UJEP

Povězte, jak se absolvent střední průmyslovky ocitne na oboru kulturně historická regionalistika a archivnictví?

To ani sám nevím. Původně jsem vlastně v Ústí studoval bohemistiku, na historii jsem se nehlásil. Na střední jsme měli dějepis jen minimálně, proto mě ani nenapadlo, že by mě to mohlo bavit. Později jsem poznal pár studentů historie, kteří mi říkali: „Hele, to je něco pro tebe.“ Vrtalo mi to hlavou, tak jsem změnil obor a začal studovat kulturně historickou regionalistiku. Po dokončení bakaláře jsem se rozhodl, že ze dvou větví studia – archivnické a památkářské – zvolím tu první.

Jaké znalosti a dovednosti získané při studiu využíváte dnes, jako ředitel Archivu města Ústí nad Labem?

Nejdůležitější je určitě orientace v tématech. Archivář musí vědět, kde informace hledat – od Ottova slovníku až po Google. Pro mou práci byly užitečné například hodiny diplomatiky, paleografie či kurentu. Už na škole jsem si navíc vybudoval velkou síť kontaktů mezi kolegy historiky a archiváři. Jinak jsem byl klasický student s taháky. Státnicoval jsem s rukou popsanou historickými daty, ale bylo to k ničemu. Nemám ji tak velkou, aby se tam vešlo všechno.

Na své alma mater – Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem – dnes působíte jako externista. Jak se podle vás změnilo studium archivnictví od doby, kdy jste nastupoval na bakalářský stupeň?

Tehdy se končilo dějinami okolo roku 1968. Dnes už je to probádané téma, proto se ve studiu posouváme k období 70. až 90. let. Za deset patnáct let budeme zkoumat vstup do Evropské unie. Zatím to řeší politologové, historici potřebují fakta a odstup. Archivnictví je navíc, podobně jako celá společnost, na předělu. Mizí papír a dokumenty se přesouvají do digitálního světa. Když jsem se oboru začal věnovat, byl úplně jiný než dnes. My se toho ale nebojíme. Archivnictví bude existovat dál – i když bude méně papírové a více digitální. Člověk už není ani tolik archivář, jako spíš poloajťák. Studium archivnictví by se proto mělo zaměřit na práci s informačními technologiemi.

Co vás při práci v archivu nejvíc naplňuje?

Když lidem pomůžu objevit něco doposud neznámého, důležitého. Občas se mi podaří badatele posunout trochu jinam, než sám čekal. Vyznám se v archivních a knihovních fondech po celé České republice a trochu i v zahraničí, takže rychle poznám, kam studenty nasměrovat. Často se mi podaří najít pramen, o kterém neměli ani tušení. Archivařina je zkrátka taková detektivní práce.

Než jste se dal na archivařinu, jak své práci říkáte, jaká jiná zaměstnání jste si vyzkoušel?

Otec měl rodinný podnik s filmy a hudbou a využíval mě na „dětskou práci“ zhruba od mých dvanácti let. Byl jsem takový chlapec za pultem. Kopíroval jsem, nechával vyrábět razítka a za nepřítomnosti rodičů jsem krám vedl a přebíral zboží. Nebyla to těžká práce, ale občas mě to nebavilo. Abych zabil čas, četl jsem si a zákazníci často prudili. „Vždyť tady máš tolik filmů, můžeš se na ně dívat celý den,“ říkali. Ale já si radši četl knížky. Takže asi taková je moje kariéra. Směny v Kauflandu nebo působení ve fakultní studovně mezi to nepočítám.

Takže jste vlastně začínal v oboru – v jakémsi filmovém a hudebním archivu.

To je pravda, také tam byla kartotéka. Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Možná mě to trochu předurčilo. No vida.

Vraťme se zpátky k ústeckému archivu. Rozšiřujete jej i vy sám o soudobé materiály, aby měly budoucí generace lepší představu o dnešní společnosti?

Když berete archivařinu opravdu vážně, nemůžete vypnout. Třeba dneska jsem tady posbíral několik letáků z fakultních akcí. Ještě bych vám z nástěnky nejradši zabavil tu kresbu Cibicha [upravená kresba z piva Březňák], protože Collegium Cibium má i svůj vlastní fond. Hned jsem si ji vyfotil, ale dal bych ji i do fondu. Máte k ní citový vztah?

Ani ne. Je to hezká dekorace, ale můžu ji okopírovat a originál uložit do archivu.

A přesně to dělávám. Třeba za sto let přijde nějaký badatel a bude ho bavit ta bizarní společnost, která chodila na pivo a výlety, pořádala konference, vyznávala kult „pivního dědka“ Viktora Cibicha a vlastnila takovéto kresby. V archivu proto neshromažďujeme pouze listiny a rukopisy, ale také noviny, časopisy, knížkyvšechno, co se vztahuje k historii města, regionu, Evropy i světa a je nějakým způsobem důležité a jedinečné. To vše by mělo být v archivu.

I vy sám jste potenciálním přispěvatelem do archivu – v roce 2018 vám vyšlo pět knih. Jak jste to stihl?

Pět knih za rok je můj rekord, který už nikdy nepřekonám. Ani nechci. Bylo to náročné fyzicky i psychicky. Jak jsem to stihl? Některé jsem samozřejmě připravoval už dříve. Nejvýznamnější z nich je má dizertace s názvem Napínavá doba. Dostal jsem za ni Cenu Miroslava Ivanova. Jsem také moc rád, že ji vydalo komerční nakladatelství. Díky tomu se téma dostalo i za hranice akademického prostředí a já tak mohl tu ohromnou práci, kterou jsem s tím měl, předat někam dál.

O Petrovi

Petr Karlíček započal svou kariéru archiváře v krámku svých rodičů, jež byl takovým malým filmovým a hudebním archivem. Po maturitě na střední průmyslovce v Aši se přihlásil na obor kulturně historická regionalistika a archivnictví na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Alma mater opouštěl s doktorským titulem. Dnes je ředitelem Archivu města Ústí nad Labem a externistou na své domovské katedře. Napsal pět knih a několik článků, tematicky zaměřených na moderní dějiny střední Evropy, české pohraničí nebo dějiny médií s důrazem na politickou karikaturu. Podílel se projektu Paměť národa či tvorbě webu Věrný zůstanu, který slouží jako podpora k třídílnému TV filmu Hořící keř.

Jaké další pozice na absolventy čekají?

Uplatnění

Používáte zastaralý prohlížeč.
Načtěte si web například pomocí Google Chrome.