První z pětadvaceti

Současné umění je byznys

rozhovor

6 min

Jako koordinátorka výstav současného umění bývá Tereza Čapandová svědkem toho, jak složité je v této branži prorazit. „Můžete být Michelangelo zkřížený s pánembohem, ale pokud nejste ve správný čas se správnými lidmi, máte smůlu,“ říká absolventka dějin umění a kulturního dědictví.


Autor: Nela Parmová

Filozofická fakulta OU

Může se umělec prosadit sám, bez manažera?

To je velmi individuální. Jsou umělci, kteří jsou zároveň vynikajícími manažery, kurátory i produkčními, ale takových není moc. Pak jsou tu tací, jež jsou sice vynikajícími umělci, ale neumí se prosadit a zviditelnit. Neumí se dostat mezi ty správné lidi a jen čekají, až je někdo osloví.

Neplatí tedy, že si umělec najde své publikum i kupce, pokud je opravdu dobrý?

Ne, to se nestává. Můžete být Michelangelo zkřížený s pánembohem, ale pokud nevystavujete a nejste se správnými lidmi na správném místě a ve správný čas, nikdo si vás nevšimne. Dnešní umění je ovládáno trhem. Lidé o vás musí vědět. Musíte vystavovat v dobrých galeriích s dobrými kurátory. Záleží také na tom, kdo si vás koupí – na jednoho sběratele se nabalují další. Umění je dnes především byznys.

Jak se tedy v praxi organizuje úspěšná výstava?

Většinou se spojíme se zahraničním kurátorem nebo umělcem, který nás zaujme. Propojíme je s našimi umělci a připravíme výstavu. Na oplátku nás oni pozvou do své domovské země nebo společně vytváříme putovní výstavy. V současnosti pracujeme na společné expozici s Němci. Vystavujeme v bratislavské Kunsthalle, příští rok budeme u nás a pak díla pošleme jinam. Díky spolupráci se Slováky se nám navíc otevírá možnost zúčastnit se bienále v Havaně, což je skvělá příležitost pro naše umělce. Je to blízko USA, přijíždějí tam velmi bohatí kupci. Umělec z Ostravy má proto větší šanci prodat svá díla v Havaně než v Praze.

Máte možnost určovat trendy a ovlivňovat trh s uměním?

Ve velice malém měřítku ano. Stále ale pracujeme převážně na naší domovské ostravské scéně s místními umělci. Někomu se proto může zdát, že exportujeme pouze ostravské umění. Ostrava má ale skutečně silný příběh, který je pro cizince zajímavější než třeba Praha. Zdejší kulturní scéna vznikla velmi dynamicky, a právě ta dravost a drzost se líbí. Ostrava má dnes spoustu galerií a osobností, které se zapojují do výstav a jiných tuzemských i zahraničních projektů. Řada umělců, kteří se prosadili v Praze, pochází z našeho regionu. Lidé z Ostravska neměli nikdy nic zadarmo, a i to se v jejich umění projevuje. Když k tomu přidáte příběh multikulturního industriálního Ostravska a celého blízkého příhraničí, je to prostě zajímavé. Poslední výstavní projekt domlouváme v Číně, kde jsou z něj nadšeni. Naším cílem ale není propagovat jen Ostravu, chceme umělce především vzájemně propojovat.

K tomu příběhu se pojí i technické památky, kterých je Ostrava plná. Proč má smysl je chránit?

Chránit technické památky má obrovský smysl – a to nejen u nás. Díky tomu se uchovají důležité kapitoly naší historie. Moravskoslezský kraj je s těžkým průmyslem neodmyslitelně spjatý. Pokud bychom se nebavili o technických památkách a nesnažili se je zachovat, naše budoucí generace by nepochopily region a jeho genia loci. Technické památky jsou samostatnou kapitolou doplňující celý historický kontext.

Narážím na to proto, že vy kromě pořádání výstav současného umění pracujete jako produkční na Dole Michal. Jak byste tuto památku popsala mimoostravským návštěvníkům, kteří o ní pravděpodobně nikdy neslyšeli?

Důl Michal je národní památka s nejvyšším stupněm památkové ochrany. Je to tzv. instalovaný objekt, který pracuje s teorií posledního pracovního dne. Důl tedy zůstal přesně v té podobě, v jaké ho v roce 1993 horníci opustili. Tehdy vyfáral poslední havíř, důl se zavřel a památkářsky zakonzervoval. Klademe důraz na autenticitu, díky níž návštěvník prožije horníkovu trasu do práce. Stejně jako on projde známkovnou, kde si havíři brávali známku, což je něco jako jeho občanka. Bez známky horník nemohl sfárat dolů. Pak lidé navštíví řetízkovou šatnu, kde visí původní hornické oblečení, a pokračují dál přes cechovnu a lampovnu až do těžní budovy, kde sfárají. Součástí expozice je také původní strojní vybavení a funkční parní stroj. Důl Michal je jedinou expozicí svého druhu v Česku – podobnou byste našli až v Polsku. Tam se více zaměřují na práci v podzemí, zatímco my ukazujeme spíše horníkův život na povrchu. Kromě toho na Dole Michal pořádáme výstavy současného umění, koncerty a další kulturní akce pro školy, rodiny a širokou veřejnost. Část budov využívají také umělci jako ateliéry.

O Tereze

Tereza Čapandová se narodila v Havířově. Přestože pochází z učitelské rodiny s aprobací matematika, fyzika, ona sama našla zalíbení v umění. Po střední umělecké škole vystudovala dějiny umění a kulturního dědictví na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Brzy jí učarovaly technické památky a současné umění. Ve svých závěrečných pracích se věnovala tématu bruntálských textilek a ve volném čase organizovala výstavy současných umělců. Oba zájmy se jí podařilo propojit díky práci v Národním památkovém ústavu, kde působí jako produkční Dolu Michal a zároveň jako členka galerijní rady připravující výstavy současného umění. Kromě toho je Tereza také doktorandkou na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a lektorkou se zaměřením na výtvarnou produkci a počítačovou grafiku na své alma mater.

Jaké další pozice na absolventy čekají?

Uplatnění

Používáte zastaralý prohlížeč.
Načtěte si web například pomocí Google Chrome.