Ceníky nebo letopočty? Pořád jsou to jenom čísla

Rozhodně ne, dívají se na mně jako na každého jiného vzdělaného člověka. Ve výsledku v práci nezáleží na oboru, ale na schopnostech a ochotě učit se novým věcem. Začínáme všichni stejně, je jedno jestli máme ekonomku, politologii nebo pedagogické vzdělání. Při nástupu do práce stejně umíme všichni stejné nic. Pak už záleží jen na tom, jestli se to naučíme rychleji než jiní a v tom mi dala vysoká škola dobrý základ.

Jednoznačně je to MS Powerpoint, a to díky mnoha hodinám stráveným přípravou prezentací seminárních prací. Teď se mi to hodí, když musíme vedení vykazovat výsledky, ukazovat naše plány na následující období, tyhle materiály musí k něčemu vypadat. Hodně to o Vás vypovídá a kolegové si udělají obrázek, s kým mají tu čest. Odfláknutá prezentace může mít kvalitní obsah, ale plusové body to nepřinese. Další, za co jsem ráda, je má trénovaná paměť. Ceníky, logistika ke každé položce, všechno sypu z paměti rychle a s jistotou, nakonec pořád to jsou jenom čísla, stejně jako letopočty u zkoušky. Jednoduše je to jen o tom, naučit se učit. Když se někomu z kolegů nechce cokoliv dohledávat, tak se ptají mě.

Na cizí jazyky. Už bych z angličtiny nesplnila jen to nutné minimum, ale zapsala bych si navíc všechno, co se dá. Už během studia jsem věděla, že si mohu zapisovat i předměty mimo studijní plán, ale tohle dělá jen málokdo. Vím, že ostatní fakulty nabízely i další jazyky, na které jsem mohla chodit. Teď už to doženu jen těžko nejen kvůli financím, ale hlavně času. Další, na co bych se zaměřila víc, jsou počítačové dovednosti – v první řadě MS Excel. To ale tehdy absolutně nesouviselo s oborem. V excelu stačily základy, sem tam nějaká obyčejná tabulka do seminárky. Všechno jsem se naučila až v práci.

Začala jsem pracovat na plný úvazek ještě před ukončením studia, čas mi to dovolil, a pokud pracujete na recepci, tak se stihnete v práci i učit. Zkrátka čím dříve, tím lépe, personalisté to vidí rádi, je jasné, že před sebou nemají flákače. Nestalo se mi, že by měl zaměstnavatel nějaký problém a vadilo by, že jsem jela třeba obhajovat diplomku. Se získanou praxí už sehnat místo problém nebyl, ale uznávám, že mi hrála do karet tehdejší situace, kdy bylo více nabídek než potenciálních zaměstnanců. Důležitější než vzdělání bylo být ochotný se učit. Obor studia často budoucího zaměstnavatele zaujme a pohovor se zvrtne v povídání si o diplomce. Až mě samotnou překvapilo, kolik lidí se o historii zajímá a neskončila pro ně v deváté třídě.

Do kanceláře nám zakázali přístup ještě před uzavřením škol. Své kolegy jsem už hodně dlouho neviděla. Jestli to takhle půjde dál, tak zapomenu, jak kdo vypadá, a až půjdu do práce, tak se v té budově ztratím. Kancelář se přesunula ke mně domů, takže vlastně i víkendy trávím v kanceláři. Home office už rozhodně není benefit. V téhle době je celý můj pracovní den on-line, jeden Teams meeting za druhým. Pracovní porady na dálku nejsou tak dobré jako naživo, kdy je mnohem větší prostor pro interakci. Nejhorší je zajištění podpisů na dokumentech, kde je to potřeba. Třeba svého šéfa, který právě nastupoval, jsem viděla prvně, když mi domů vezl razítko. Bylo to vtipné setkání. Když člověk sedí doma, nemá potřebu se oblékat, jako když seděl v kanceláři. Už jsem si zvykla trávit v teplákách a košili celý den, přechod zpět do tuhých džínů nebo kostýmků bude náročný.  Sice teď můžu vstávat později a nemusím přejíždět celou Prahu, ale už se na to těším.

Historii jsem si vybrala hlavně proto, že mě baví. Obor, který mě nebaví, bych asi nezvládla dokončit. To jsem si uvědomila už při volbě oboru na střední škole, kdy mě některé předměty doslova otravovaly (nebaví je vážně slabé slovo). Těžko se učí, když vám to jde na obtíž. To se mi během studia historie nestávalo. Něco mě bavilo více než ostatní věci, ale nikdy tam nebyla ta nechuť něco dělat. Chce to spoustu času, a to nejen docházet na přednášky, ale je to také dost čtení a psaní seminárních prací. Když si vyberete zajímavé téma, tak seminární práce najednou není práce, čte se to samo a snadno se píše.

Těšila jsem se hlavně na praktickou část studia, na prohrabování se stoletými listinami v archivu (ty jsou ale v edicích, takže si na ně nesáhnete), na prohledávání nepřístupných míst v muzeích, účast na nějakém praktickém výzkumu, třeba u vykopávek. Odbornou praxi si ovšem musí student zařídit sám, to se mi povedlo a měla jsem možnost vyzkoušet si archeologii v praxi.

Kdo chce na humanitní obor, tak se nemusí bát. Práci jde sehnat v oboru i mimo něj. Důležité je se nebát a působit zdravě sebejistě. Vysokou školu si pak vybírat hlavně podle toho, co si myslí, že je bude bavit, protože učit se něco jen proto, že by vám to mohlo časem přinést spoustu peněz, není pro každého. Dnes je hodně studentů, kteří během studia zjistí, že jim obor nesedí a přestoupí na jiný.