Dvanáctý z pětadvaceti

Prosadit do vysílání africké téma je obrovský adrenalin

rozhovor

6 min

Její láska k Africe prý byla plná naivity a ideálů. Přesto strávila Kateřina Havlíková semestr v Ghaně a na černý kontinent nedá dopustit ani dnes. „Občas se mi daří do vysílání prosadit i africké téma,“ říká o své práci v zahraniční redakci Českého rozhlasu absolventka politologie a afrických studií.


Autor: Lenka Kašparová

Filozofická fakulta UHK

Bakalářský titul máte z oboru žurnalistika. Proč jste se rozhodla navázat studiem politologie a afrických studií na Filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové?

Nabyla jsem dojmu, že se samotnou žurnalistikou člověk vlastně dokáže psát o všem, ale nerozumí ničemu. K Africe mě to táhlo už pár let, ačkoli přiznávám – velkou roli v tom hrály ideály a naivita. Přestože mě samotná politologie trošku děsila, přihlásila jsem se, abych se specializovala na africký region.

Na jaký moment ze studií nejraději vzpomínáte?

Často vzpomínám na semestr, který jsem díky fakultě strávila v zahraničí. Nikdy ale také nezapomenu na podporu, které se mi dostalo od mého vedoucí při psaní diplomové práce. Vybrala jsem si komplikované téma, s nímž jsem si docela zavařila. Vedl mě Jan Prouza, dnešní děkan, který měl pochopení pro všechny komplikace a zpoždění a dokázal mě nasměrovat tak, aby byla práce po formální a obsahové stránce v pořádku.

Zmínila jste studijní pobyt v zahraničí. Vydala jste se do Afriky?

Ano, díky mimoevropským mobilitám jsem se vydala do Ghany, kde jsem strávila semestr na University of Ghana v Akkře. Studovala jsem tam konflikty a strategie rozvoje v Africe, geografii genderu, Afriku v globálním systému a africké mýty a symboly. Zároveň jsem pracovala jako stážistka na české ambasádě v Ghaně, kde jsem si vyzkoušela rozvojovou pomoc, public relations i konzulární agendu.

Kudy vedla vaše cesta do Českého rozhlasu?

Začala bych tím, že jsem nikdy nechtěla pracovat v rádiu. Na lehký nátlak okolí jsem se však jednou zúčastnila konkurzu a od té doby jsem tam. Nelituju. Nastoupila jsem už v roce 2014 přes program Elévové, který nabírá studenty, seznamuje je s prací v rozhlase a snaží se je zapojit do procesu v „baráku“. Začínala jsem jako externí spolupracovník pro několik stanic a pořadů – historických, vědeckých i náboženských. V roce 2018 jsem nastoupila do zahraniční redakce jako redaktorka.

Pomohlo vám k práci v rozhlase vaše studijní zaměření?

Dalo by se to tak říct. Svého současného šéfa jsem poznala v závěrečném ročníku magisterského studia. Psala jsem diplomovou práci na téma mediálního obrazu subsaharské Afriky a její součástí bylo i dotazníkové šetření v redakcích zkoumaných médií – mimo jiné i v Českém rozhlase. Oslovila jsem proto šéfa zahraniční zpravodajské redakce Davida Koubka, který si na mě ve svém nabitém programu udělal čas. Když sháněl nové redaktory, přihlásila jsem se a on si mě pamatoval.

 

Jak vypadá váš pracovní den?

Zajišťujeme zpravodajství čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu. V práci občas trávíme noci, svátky i víkendy. Zpracovávám materiály našich zahraničních zpravodajů, sleduji agentury, zahraniční média i sociální sítě a z nich tvořím krátké čtené nebo zvukové zprávy. Také hodně telefonuji na všemožné úřady u nás i v zahraničí a získávám od nich vyjádření. Pokud se v zahraničí něco děje, jsem v kontaktu s Čechy, kteří tam žijí nebo zrovna pobývají. A pak tvořím své vlastní autorské příspěvky. Přijdu s tématem, a když se vedení líbí, zpracuji ho. Vyjíždíme také na služební cesty do terénu, tedy v případě zahraniční redakce do zahraničí, a odtamtud přinášíme zprávy, reportáže, živé vstupy.

Najdete v zahraniční redakci uplatnění pro své znalosti ze studia politologie a afrických studií?

Práce ve zpravodajství je tematicky pestrá. Často platí, že ráno přijdete a nevíte, s čím půjdete za hodinu do studia. To je obrovský adrenalin. Větší je už jen protlačit do vysílání nějaké africké téma. Zvlášť, když není zrovna šokující. Ale občas se to daří. Kolegové dobře ví, že si na Afriku potrpím, takže mi ten prostor občas přenechají. Pravdou však je, že Afriku Češi nevnímají jako atraktivní region. Roli v tom hraje i princip blízkosti. Přednost mají evropské země, část Blízkého východu, USA a dejme tomu Čína. Za více než dva roky v redakci jsem už ale hezkou řádku afrických témat zpracovala. Některé moc ráda, jiné méně – třeba stereotypní témata jako útok ozbrojených skupin, pytláci, nemoci. Ale i o tom je potřeba informovat. V práci využívám nejen znalosti, ale i kontakty, které jsem získala na univerzitě v Hradci Králové i Ghaně.

Jaké máte další profesní plány?

Zatím jsem v rádiu spokojená. Ráda bych se jen naučila zvládat ty služební cesty, které jsou pro redaktora většinou časově a programově velmi náročné. Ale zase jsou plné adrenalinu. Zatím jsem byla jen na jedné, v Nigérii. To bylo ve spolupráci s Mezinárodním centrem pro novináře. A pak přišel koronavirus a zavřely se hranice.

Co byste na závěr poradila středoškolákům, kteří stojí před volbou vysoké školy?

Nevybírejte si obor pro titul. Využijte těch třech až pěti let studiem něčeho, co vás bude bavit a jednou to budete chtít dělat. A také vybírejte školu, která nabízí zahraniční výjezdy, stáže nebo terénní cvičení. Příjemnější je i menší kolektiv studentů než narvané posluchárny. Přístup lektorů je pak většinou mnohem osobnější, což zas pomáhá v rozvoji osobního zájmu o dané téma.

O Kateřině

Kateřina Havlíková získala titul bakalářky v oboru žurnalistika na brněnské Masarykově univerzitě. Poté odešla do Hradce Králové studovat politologii a africká studia, aby se v profesi novinářky dokázala specializovat na konkrétní témata. Povedlo se. Získala práci v zahraniční redakci Českého rozhlasu, kde často vysílá také o Africe, její srdeční záležitosti. Když vzpomíná na svá studia, nejčastěji se jí vybaví semestrální pobyt na univerzitě v Ghaně a také neochvějná podpora jejího vedoucího Jana Prouzy, současného děkana Filozofické fakulty, když psala svou diplomovou práci.

Jaké další pozice na absolventy čekají?

Uplatnění

Používáte zastaralý prohlížeč.
Načtěte si web například pomocí Google Chrome.