Dělám práci, která má smysl

S ředitelem Kumarem Vishwanathanem se znám už delší dobu a organizace jsem si vždy vážila. Když za mnou přišel s pracovní nabídkou, okamžitě jsem souhlasila. Věděla jsem, že chci dělat práci, která má smysl a rozvíjí občanskou společnost. Odjakživa mě zajímaly minoritní skupiny obyvatel a lidská práva. V minulosti jsem pracovala jako dobrovolník třeba pro Amnesty International. Základním a středním školám jsem nabízela workshopy a semináře na nejrůznější sociální témata, jako je bezdomovectví či romská menšina.

Hlavním požadavkem na mou práci bylo mít z ní dobrý pocit. A to se rozhodně splnilo. Dříve jsem něco podobného dělala ve volném čase. Dnes mě má práce baví a živí. Těší mě, že každý den zažívám zajímavá setkání s nejrůznějšími lidmi z komunit, k nimž bych se jinak nedostala. Neustále se ocitám před novými výzvami. Pracuji s rodinami a dětmi s nejrůznějšími problémy, s nimiž se jim snažíme pomoci.

Jedna série problémů se týká vztahu mezi rodiči a dětmi. Rodiče často nejsou tak podporující, jak by si děti přály a potřebovaly. Vychází to samozřejmě z toho, že se dospělí potýkají s vyloučením, nízkými příjmy z důvodu nízkého vzdělání nebo diskriminace na trhu práce. Pokud rodiče řeší podobné problémy, pak už je většinou tolik nezajímá, co trápí děti. My se proto snažíme děti podporovat, aby rozvíjely své nadání, pomáháme jim s výběrem i přípravou na střední školu a motivujeme je, aby ve studiu vytrvaly.

Problémem číslo dva jsou drogy, které jsou v této lokalitě poměrně snadno dostupné. V centrech proto pořádáme řadu workshopů a preventivních akcí, kde s dětmi o drogách otevřeně mluvíme, protože rodiče to většinou nedělají. I kdyby účinek nebyl okamžitý, vnímáme jako povinnost s dětmi o drogové problematice hovořit. K tomu nám slouží dvě nízkoprahová centra, kde děti tráví spoustu času a kde s nimi pracují převážně lidé z jejich komunity. Ti mají často skvělé komunikační schopnosti i respekt v komunitě, účastní se rekvalifikačních kurzů a dále se vzdělávají. Pro děti jsou to vzory, které jim v rodině chybí.

Pro rodiny, s nimiž pracujeme, je obtížnější myslet na budoucí výhody za současného úsilí. Mohlo by se tak zdát, že se soustředí převážně na přítomnost. Já tomu vlastně rozumím. Potýkají se s řadou existenčních problémů – počínaje bydlením či nezaměstnaností a konče nízkými příjmy. Snažíme se proto s rodinami načrtnout ideální budoucnost, která by pro ně byla hmatatelnější. Chceme, aby měli sen a nebáli se za ním jít. Často se však stane, že když už děti přijdou na střední školu, kterou si často vysnili, nakonec ji opustí. Tomu se snažíme předcházet.

Bývají za tím rodinné problémy, například potřeba pomáhat s mladším sourozencem nebo vydělávat peníze. Někdy se sami rozhodnou jít pracovat, protože jim to v tu chvíli dává větší smysl. Spousta dětí, jimž se věnujeme, ovšem základní a pak i střední školu dokončí. Toto číslo je za posledních více než dvacet let (organizace Vzájemné soužití funguje od roku 1997 – pozn. red.) v lokalitách Liščina a Hrušov poměrně vysoké. Střední školu dnes studuje dvacet dětí z našich center. Hodně dětí zvládne nejen střední, ale pak i vysokou školu. A často se z nich stávají zaměstnanci našeho centra.

Této sféry si moc vážím, ale táhne mě to jinam. Baví mě společenské vědy, jako jsou sociologie či antropologie. Ke klasické sociální práci se vlastně dostávám omylem, protože Vzájemné soužití mapuje problémy přímo v terénu, kde komunikuje s místními. Náplň mé práce je sice spíše kancelářská, ale díky neziskové organizaci získávám zkušenosti, které bych sama nevyhledala. Jsem za ně vděčná.

Je to náročné, ale opravdu mě to baví. Cítím se o mnoho bohatší – o různá setkání a pohledy na svět.

Nejsilnějším zážitkem pro mě bylo, jak rychle mě přijala místní komunita. Představovala jsem si, že budou vůči mně hodně obezřetní, protože jsem někdo cizí, někdo hodně mladý. Naopak mě ale místní přijali velmi vřele. Obden mě zvou k sobě na kafe, což bývají moc příjemná setkání.