Nejsem druhý Indiana Jones, říká archeoložka

K archeologii jsem si našla cestu už jako průvodkyně na hradě. Je to zajímavý obor kombinující bádání v knihách s prací v terénu a starými artefakty. Ráda čtu, a zároveň jsem poměrně aktivní, takže mi tahle kombinace vyhovuje. Práce archeologa je hodně pestrá – tráví čas na výzkumech, v muzeu s artefakty, v laboratoři s lidskými i zvířecími kostmi a také u počítače, kde modeluje tehdejší prostředí a rekonstruuje život našich předků. Pro archeologii se musíte zkrátka nadchnout. Nebát se práce a trochy špíny. Pro takového člověka je archeologie to pravé.

Rozhodně jsem nešla archeologii studovat s romantickou představou, že ze mě bude další Indiana Jones. To je většinou úplně mimo. S výukou na Filozofické fakultě jsem však byla moc spokojená. Předměty, přístup i náplň studia – to všechno splnilo mé očekávání. Doufala jsem, že nás trochu víc zapojí do praxe, ale to se vlastně stalo, když se dokončoval nový Archeopark Všestary.

Je toho spousta. Nebála bych se říct, že mi dalo i bohatou „školu života“. Ocitla jsem se totiž v prostředí s mnoha lidmi různých povolání – od stavařů a dělníků přes specialisty až po investory. Ti se často na problém dívali jinak než já a bylo potřeba se dohodnout. Postupovat maximálně diplomaticky, nebo naopak silně autoritativně. Zdokonalila jsem se tak v komunikaci a jednání s lidmi. Naučila jsem se také všímat si prostředí kolem sebe – pozorovat zem pod svýma nohama, okolní kopce, všímat si vyvýšenin a přemýšlet, jakého jsou původu. Nemám problém vzít do ruky krumpáč, rýč i motyčku, nebo se naopak zcela ponořit do literatury. Ve škole jsem se naučila pracovat s prameny a hledat informace, a navíc získala spoustu kontaktů, které jsou mnohdy to nejdůležitější.

Jako archeoložka a sbírková kurátorka mám na starosti archeologické sbírky ve Východočeském muzeu v Pardubicích, jež čítají několik desítek tisíc předmětů. Mým úkolem je o sbírky v depozitářích pečovat. To obnáší vedení evidence, popisování, určování a ukládání předmětů. Připravuji také nálezové zprávy a čas od času stěhování. Když se mi trochu uvolní ruce, snažím se publikovat. S kolegy například chystáme archeologickou populárně-naučnou knihu. Pořádáme také různé přednášky a programy pro veřejnost.

Práce v muzeu okolo sbírek a administrativy je teď opravdu hodně, a tak mi nezbývá tolik času na výjezdy do terénu. Běžně však archeologové tráví prováděním záchranných výzkumů většinu času. Já například strávila dva roky archeologickými pracemi na dálnici D11. Po těch týdnech a měsících v blátě, dešti a větru jsem se do muzea na práci s artefakty opravdu těšila. Na terénní výzkum jsem ale rozhodně nezanevřela – kdykoli je možnost na pár dní vyjet, vyjedu. Baví mě odkrývat předměty, které vypráví příběhy života našich předků.

Nedávno jsme měli možnost kopat znovu po padesáti letech valový laténský areál v Markvarticích. Jsem za to moc vděčná, protože je to lokalita, která mě provází celým mým studiem – od bakalářské přes magisterskou práci až po mé současné doktorské studium. Na místě jsme nejdříve provedli tzv. nedestruktivní archeologii, jako jsou povrchové sběry a geofyzikální měření. To nám odkrylo zcela nové sídelní struktury, a tak jsme se rozhodli v místě kopat.

Jednoznačně ano. Díky propojení s přírodními vědami i moderním technologiím umíme objevovat stále nové věci – co v daném místě rostlo, jaký druh obilí lidé pěstovali, co pili a jedli i jakými nemocemi přes x tisíci lety trpěli. Pomocí radiokarbonové metody C14 i dalším postupům dovedeme poměrně dobře určovat stáří situací i některých artefaktů, mnohdy s přesností na desítky let. Za pomoci nedestruktivních metod, jako jsou drony nebo geofyzika, umíme i bez „kopnutí“ odhadovat, kde bylo hradiště nebo pohřebiště. Máme také nové možnosti práce v terénu. Analyzujeme vzorky hlíny, artefakty i kosterní pozůstatky a díky tomu všemu víme mnohem víc než před několika desítkami let.