Jsou kreativní a plní života, říká o svých studentech Jan Netolička

Studenti se nemění, fungují pořád stejně. Mladí lidé totiž stále kopírují úspěšné modely chování. Tím dnešním je však bohužel model, který pro mě není tolik společensky přijatelný.

Dnešní studenti volí raději jednodušší, pohodlnější a často bohužel anonymní řešení. Já jsem třeba člověk, který rád řeší problémy přímo, a proto mám pro všechny dveře otevřené. Když někomu něco vadí, měl by přijít a řešit to na rovinu. Pro mladé lidi je dnes úspěšným modelem chování podat písemnou stížnost. Je to anonymní, bezpečné. Nemusí to řešit osobně, nejsou vystaveni stresu z konfrontace a nenesou za to žádnou odpovědnost. Přitom stačí zaklepat na dveře a promluvit si.

Na druhou stranu jsem přesvědčen, že mladí lidé zůstávají stejní i v tom pozitivním slova smyslu. Jsou neuvěřitelně akční, kreativní, plní života a chuti vyzkoušet všechny příležitosti, co jim společnost nabízí. A já se pak dmu pýchou, když vidím, jak šestnáctileté děti vedou vlastní firmy a nechávají se od rodičů zplnoletit, protože začínají být plátci DPH.

Učitelem. Vždycky jsem chtěl učit. V životě potřebuji vidět cíl a jít si za ním vytyčenou cestou, byť občas s malými odbočkami. Doktor Kramoliš nás na filozofické fakultě nabádal, ať máme kromě dosažitelných cílů i nějaké ty nedosažitelné. Jinak hrozí riziko, že se nám je podaří naplnit. A to pak člověk de facto umírá. Takže já mám někde hluboko v hlavě i takové cíle. A pak samozřejmě také několik uskutečnitelných, velmi konkrétních.

Chtěl bych, aby vše fungovalo. Školský systém, legislativa i společnost se neustále a rychle mění, a proto je třeba se měnit spolu s nimi. Změny ve společnosti na nás vytváří obrovský tlak. Musíme pomoct dětem, aby uměly reagovat a dokázaly se přizpůsobit a držet krok. To je někdy velice těžké. Občas mám pocit, že jsme běžící chrti, co před sebou vidí prchajícího zajíce a musí se hodně snažit, aby jim neutekl.

Především chci naše gymnázium odlišit od ostatních. Aby nebylo součástí neviditelné masy. Zkoušet nové, ne úplně obvyklé věci jsme se ale snažili vždy, a to i přes striktně nastavený systém. Chtěli jsme se například více věnovat nadaným žákům. Dnes už je to běžné, ale před šesti lety jsme byli sami. Řada dětí k nám měla strach jít, neboť samy sebe nepovažovaly za výjimečné a nadané. Vyvolávali jsme pocit, že je naše škola zbytečně obtížná. Dnes naši žáci jezdí na badatelské pobyty a hlásí se na prestižní vysoké školy nejen v Česku, ale i v zahraničí, kam letos odešlo studovat 10 % maturantů.

Velice dobrá. Opravdu k nám přichází jedni z nejlepších. Snažím se však zůstávat v kontaktu s ostatními učiteli a řediteli, abych věděl, jaká je situace i na jiných typech škol. Obecně klesly požadavky, které mají základní školy na své žáky. S kolegy jsme srovnávali, co musela na základkách zvládnout naše generace a co musí zvládnout děti dnes. V matematice se například dříve probírala látka, kterou dnešní žáci vidí mnohdy až na střední škole. Na druhou stranu, u humanitních věd – a jazyků především – je velký posun k lepšímu. Už na konci základní školy mívají žáci velmi dobré základy cizích jazyků.

Jsem přesvědčen, že tyto schopnosti získá dítě především v rodině a ve svém volném čase, nikoli ve škole. Naše generace ve škole nezískávala nic, čemu se dnes říká kritické myšlení. To bylo v podstatě nežádoucí. Zároveň si nemyslím, že by ho naše generace neměla. Naopak. To znamená, že jsme ho někde mimo školu získali – četli jsme knihy, povídali si s rodiči, sledovali zprávy. V tomto ohledu se význam školy přeceňuje, a naopak podceňuje čas, který dítě tráví mimo školu.

Učitelství ztratilo svou prestiž, která je jistě přímo vázaná na finance. Myslím si však, že v tom hraje roli i kultura v nás. Lidé se učí zpochybňovat jakákoli pravidla, autority a řády. Celý systém učitelské profese je ale o respektování autorit. Učitel je člověk, který ostatní vede. Lidé se však občas dokonce chlubí tím, že vyzráli nad člověkem, který jim měl být autoritou. Učitel se pak ocitá v pozici, že se ho ostatní snaží obelstít, doběhnout, převézt. Obdobně to mají policisté. A právě na dobrém pocitu, že jsme „vyzráli“ nad autoritou, je založena naše kultura. To vnímám jako obrovský problém.

Velkým problémem učitelské profese je také syndrom vyhoření. Nemáte totiž zpětnou vazbu, nic viditelného, hmatatelného za vámi nezůstává, což je pro řadu lidí po čase frustrující. Mě doslova zachraňuje to, že vedle učení ještě překládám. Tam vidím konkrétní výsledek v podobě knížek v poličce, což je příjemné. Myslím, že bez překládání bych učitele dělat nemohl.