Fascinuje mě příběh rozmachu ostravského regionu, říká historička

Urbánní historici vytvářejí plastický obraz života člověka v minulosti. Město vnímají v širších vazbách (například ve vztahu k venkovu) a zkoumají, jak se utvářelo ekonomicky a sociálně, jak se přenášely vzory chování i tržní vazby. Vše sledují i v globální měřítku – všímají si migrace, ekonomiky a mnoha dalších faktorů. Urbánní historici přináší budoucím generacím plastický příběh a ukazují, co se osvědčilo a co ne, z čeho lze vycházet a z čeho se naopak poučit. Kladou také důraz na kulturní dědictví a jeho prezentaci. Veliký posun tak zažívá například přístup k památkové péči. Díky tomu je urbánní historie zajímavá pro muzea a archivy. Aktuálním tématem je pak digitalizace, jež zahrnuje také tvorbu 3D modelů. Na nich je možné ukázat, jak města vznikala od středověku po současnost nebo jak se vyvíjel počet jejich obyvatel. S tímto základem už je možné vytvářet i prognózy do budoucna. Západní historiografie je však v tomto ohledu popředu. My se stále potýkáme s důsledky minulého režimu, během něhož jsme nemohli spolupracovat se západními kolegy.

Bohužel. Stále jsme u základního výzkumu, zatímco na západě už dokážou své poznatky úspěšně aplikovat. Spolupracují s urbanisty i architekty – zkrátka nevidí hranice mezi obory. Nerozlišují mezi historikem, sociologem, architektem či kulturním geografem. Tyhle oborové bariéry, které u nás stále překáží výzkumu, na západě neexistují. Jejich výzkumné týmy jsou velmi propojené. Daří se jim nacházet vzájemnou shodu a efektivně spolupracovat. Naším cílem je dopracovat se k podobné aplikovatelnosti a oborové rozmanitosti.

Pro mě bylo nejdůležitější pochopit život člověka v daném městském prostředí, kde často docházelo k turbulentním změnám. Profesor Myška mi v devadesátých letech nabídl jedinečné téma, a sice formování inteligence ve druhé polovině 19. století. Fascinovalo mě rozkrývat příběh obrovského rozmachu našeho regionu.

Ostrava byla v polovině 90. let prezentována jako město, které prochází útlumem a je poznamenané koncem těžby. Vnímali jsme ji jako město znečištěné, černé, město s řadou sociálních problémů. A do toho jsem začala objevovat Ostravu 19. století – rozvíjející se město s dynamickou ekonomikou. Na začátku 20. století už lákalo významné architekty, právníky a inženýry z celé Evropy. Městská společnost byla v té době nesmírně plastická a multikulturní. Začalo mě zajímat, jak se v této společnosti, která měla také výrazné sociální problémy, mohl člověk prosadit. Občanská společnost a její projevy jsou pro mě tím nejzajímavějším. Hledám, kam vedou kořeny vzniku i rozpadu této rozmanitosti. Těch několik málo let na přelomu století znamenalo pro region obrovský hospodářský, podnikatelský i kulturní progres, který do té doby nikdo nezachytil.

Některá témata se nerozvíjela, protože nesla břímě marxistické ideologie. Příkladem je podnikatelstvo nebo obecní samosprávy. V otázce modernizačního procesu 19. století jsme už mnohé dohnali. Ostravské pracoviště odvedlo v tomto ohledu obrovský kus práce. Výzkum jsme provedli na příkladu průmyslového města, později jsme přidali i další lokality. Díky tomu jsme začali spolupracovat s pražským pracovištěm, přes něž jsem se dostala k urbánní historii. Společně s pražskými kolegy jsme jezdili na mezinárodní konference a prezentovali naše výstupy. Problematika občanské společnosti, komunální samosprávy a sociální struktury, kterými jsme se v Ostravě zabývali, pro ně byla atraktivní témata. Ve výzkumu obecních samospráv jsme nedoháněli žádné tuzemské pracoviště, ale po vzoru německých výzkumníků jsme si vytyčili vlastní směr bádání. Vnímali jsme důležitost srovnání, proto nás zajímalo, proč jsme měli v průmyslu zpoždění za Anglií, Německem či Belgií a jakými procesy prošla občanská společnost. Byl to ojedinělý výzkum.

Má cesta do Asociace vedla přes výzkum procesů modernizace, který sledoval kromě jiného také ekonomické struktury – makroekonomiku, mikroekonomiku, populační vývoj a další. Pražští kolegové nás přesvědčili, že se jedná o problematiku, kterou bychom měli prezentovat na kongresu v Gentu v roce 2010, jehož hlavním tématem byla multikulturalita měst a proměny v 19.–20. století. Společně s kolegyní Hanou Šústkovou, která se historií zabývá z pohledu archivářky, jsme podaly žádost pořádat celou sekci na téma multikulturalita a multietnicita měst ve středoevropském prostředí 19. století. Přihlásily jsme se do volné soutěže a prošly hodnocením, které posuzovalo kvalitu našich výstupů. Pravidlem u konferencí tohoto typu je, že sekci by měli pořádat dva odborníci z různých zemí. My to nevěděly, přesto se nám podařilo uspět. Já sama jsem na téže konferenci vystoupila ještě s tématem Světlo a osvětlení, iluminace.

Na podobnou konferenci není zrovna snadné se dostat, takže když se to podaří, je to první krok k úspěchu. O čtyři roky později mě kolegyně z Prahy Luda Klusáková navrhla místo sebe na členku výboru do Asociace urbánní historie, jehož členství je časově omezené. Musela jsem projít poměrně složitým schvalovacím procesem.

V zahraničí si mě spojují s Prahou a já vždy tvrdím, že jsem z průmyslové Ostravy, kde je také univerzita. Díky konferencím se nám daří navazovat nové kontakty, seznamovat se s výstupy zahraničních kolegů i novými přístupy k bádání. Toto vnímám jako zásadní, stejně jako vytvářet povědomí o ostravském pracovišti mezi zahraničními kolegy. Dalo by se říct, že v prostoru urbánní historie jsem dnes špici, což mi umožňuje vytvářet nové vazby a podílet se na zajímavých projektech. V současnosti posilujeme spolupráci s Německem, Velkou Británií i finskými kolegy, s nimiž máme mnoho společného.

Problémem je, že ve výboru nejsou země, ale regiony. Já jakožto Češka zastupuji celou střední Evropu. Každý z přibližně 15 členů zastupuje nejen nějaký region, ale i obor, který prezentuje. Kolega z Itálie například vystupuje za architekty, proto je i hodnocení některých sekcí velice náročné. Architekt vnímá jiná témata jako zajímavá než třeba kulturní geograf nebo sociolog. Shodnout se je někdy docela problematické a jednání se proto nezřídka protáhnou na dva dny.

Na půdě výboru i kongresu jsem vždy vystupovala jako člověk, který pochází z průmyslového regionu s bohatou historií a atraktivními obory ke studiu. Ostravu jsem prezentovala z pohledu multikulturality, problematického multietnického vývoje – zmizelí sousedé Židé a Němci, i jako místo paměti a průmyslového dědictví. Ostrava je podle mého názoru město na hranicích: geografických, etnických, sociálních, ekonomických i politických. Prošla navíc dynamickými proměnami, totalitárním režimem i následnou transformací, s níž se musela vyrovnat. Je zatížena také ekologickými problémy. Ze strany zahraničních kolegů vyvolává opravdový zájem, protože má co nabídnout. Také průmyslové dědictví Ostravy je ně velmi atraktivní téma. Průmyslové dědictví západní Evropy se totiž buď podařilo zachovat, nebo naopak nenávratně ztratit. Na příkladu Ostravy je možné vidět příležitosti obnovy, vysledovat paralely i dopad totalitárních režimů na vývoj města. Ostrava je zajímavá i tím, že není hlavním městem, které je ve svém vývoji vždy lehce odlišné, protože bývá centrem správy a vzdělání. Nejen Ostrava, ale celý východní blok představuje stále určitou neznámou. Šance pořádat v Ostravě kongres je tak podle mého názoru vysoká.

Znamenalo by to především možnost prezentovat město a jeho okolí. Do Ostravy by přijelo až 600 odborníků na urbánní historii z celého světa – architekti, historici, sociologové a další odborníci z mnoha příbuzných oborů. Je to možnost vytvořit světové povědomí o Ostravě, ukázat, že je to město s obrovským potenciálem k rozvoji jako moderního městského sídla a že patří do kontextu celoevropské historie. Je i na vedení města, jakým způsobem tuto příležitost uchopí. Ostravu a celý Moravskoslezský kraj zatím nikdo příliš nevnímá jako atraktivní turistickou lokalitu. Přitom se domnívám, že má díky průmyslovému dědictví stejný potenciál jako třeba Kutná Hora nebo lázeňská města.