Čárky ve větách mi kdysi moc nešly

V galerii je to kumulovaná funkce. Zahrnuje produkci, žádosti o dotace, granty, vyjednávání partnerství, organizaci nejrůznějších akcí, aktivit, festivalů, spolupráci na výstavních katalozích a samozřejmě klasické PR a marketing. Práce je opravdu pestrá, samotná komunikace s médii obnáší přibližně 20 až 30 procent, zbývající čas dělám práci copywritera, plním web, kontroluji všechny výstupy, komunikuji s kurátory, přesto zbývá řada věcí, které by se ještě měly udělat, ale už na to prostě nezbývá čas. Rozhodně to není nuda nebo rutina. Potkávám se se spoustou zajímavých lidí, mezi nimi jsou umělci, kteří jsou do jisté míry specifičtí a já musím umět vyhodnotit, jak s kým nejlépe komunikovat.

Podle mě je to do určité míry věc talentu, který ovšem studium určitě prohloubilo. V každém semináři či kolokviu diskutujete, bavíte se o něčem, musíte se naučit jasně formulovat myšlenku i otázku. Schopnost věcně se ptát a mluvit, aby to dávalo smysl, je v praxi ceněná. Není to samozřejmost. Sama ze svého okolí mám zkušenost, že opravdu ne každý dokáže myšlenku jasně a jednoduše formulovat.

Já jsem měla obrovské štěstí, že jsem byla ve správnou chvíli na správném místě a všechno do sebe nějak zapadlo. Po ukončení studia jsem obeslala asi 10 kulturních institucí, že bych jim ráda pomohla s propagací, že mám vystudovanou češtinu a přehled v kulturní oblasti a čekala jsem, co se stane. Nechtěla jsem se živit jako literární vědkyně, novinářka, korektorka, editorka nebo literární kritik. Chtěla jsem pestrou práci. Rozeslala jsem dopisy a ozvala se mi jenom galerie, kde tou dobou nastoupil nový ředitel a hledal posilu, která by měla na starost propagaci. Funkce tiskové mluvčí v té době vůbec nebyla. Vybral si mě, protože ho zaujala moje znalost českého jazyka, literatury a celkově kulturního prostředí. Pro galerii pracuji už 13 let, kde jsem se postupně propracovala až na pozici vedoucí PR oddělení a tiskové mluvčí.

Jsem spokojená s tím, co dělám, nechtěla bych nic měnit. Kdybych žila znova, domnívám se, že bych se vydala stejnou cestou. Netvrdím, že bych znova pracovala v galerii, ale neudělala bych nic jinak. Dělám to, co mě baví a naplňuje. Na střední škole jsem poznala vynikajícího pedagoga, našeho pana třídního Kuličku a ten mě nasměroval na studium češtiny. Oslovilo mě, jakým způsobem s námi hovořil o literatuře a předával nám vědomosti. Ptal se nás, vedl s námi diskuzi, byl velmi inspirativní. Aniž by o tom věděl, přesvědčil mě, abych se literatuře věnovala dál. Bála jsem se, že mě na český jazyk a literaturu nepřijmou, protože jsem neuměla čárky ve větách, ale přijali mě do Brna i do Ostravy. Já si vybrala Ostravu, protože je to moje srdeční záležitost. V Ostravě mi ty čárky skvěle vysvětlili a já je teď opravuji druhým. Na druhou stranu, s dětmi teď začínám objevovat i přírodní vědy. Tím, jak hned všechno nechápou, nebo neví, že každá věc má svůj vzorec a nějaký význam, snažíme se jim s mužem ukazovat všechno prakticky. Manžel je zaměřený na biologii, ukazuje nám různé pokusy, předává znalosti, o nichž jsem ani já nevěděla, či jsem se s nimi nesetkala, což mě velmi obohacuje. Až teď chápu, jak jsou přírodní vědy nesmírně zajímavé, poutavé a zábavné, akorát ve škole mi to nikdo takto nepodal. Možná, že kdybych měla na škole vynikajícího biologa nebo fyzika, vydala bych se jiným směrem. Ale já ho neměla. S mužem se někdy lehce špičkujeme, protože má vůči humanitním vědám předsudky. Je přesvědčený, že literatura není věda a já mu vysvětluji, že literatura či jazyk není jen o nějaké interpretaci, která je subjektivní, ale v obojím je logický systém, který je třeba pochopit, aby ho člověk uměl využívat správně. Je to stejné, jako jakákoli jiná věda. Ani v českém jazyce se bez logiky neobejdete. Stavba věty není intuice nebo náhoda, má svůj systém a pravidla. Zkrátka jsem ráda, že jsem vystudovala, co jsem vystudovala, protože bez českého jazyka bych nikdy nezískala práci, která mě opravdu baví a já cítím, že profesní cesta, kterou jsem se vydala, je správná.