Němčina nebyla láska na první pohled

Můj tatínek pracoval na Cínovci jako celník a já vždy obdivovala, jak se s každým domluví. To, že bych jazyky chtěla studovat, jsem zjistila ve specializovaných seminářích v posledních ročnících gymnázia. Věděla jsem, že se chci věnovat angličtině. Brzy po ukončení bakalářského oboru Cizí jazyky pro cestovní ruch v Hradci Králové jsem ale zjistila, že je okolo mě spousta skvělých angličtinářů a mně chybí konkurenční výhoda. Tou pro mě mohla být němčina, s níž jsem odjakživa bojovala. Nemůžu říct, že by to byla zrovna láska na první pohled. Tenkrát jsem ale zaťala zuby a řekla si: „Dobře, anglicky umíš, teď potřebuješ zlepšit němčinu.“ Magisterské studium už jsem tak věnovala jen germanistice.

Ano, program dvojitého diplomu se mi moc líbil. Mohla jsem strávit rok v zahraničí. To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem si vlastně vybrala ústeckou univerzitu. Brno nic takového nenabízelo. Teď už české univerzity tuhle možnost prezentují často, dřív to ale bylo ojedinělé. Přihlásila jsem se tedy do výběrového řízení, vyšlo to a odjela jsem na rok do Bayreuthu.

V zahraničí funguje studium jinak. Napíšete seminární práci, která má rozsah dvacet stránek, a tím je zkouška hotová. To není u nás zrovna běžné – záleží spíš na zápočtech a ústních zkouškách. Německý vzdělávací systém je odlišný, což je ale vlastně skvělé. Vnímám to jako benefit dvojitého diplomu. V Bayreuthu se zaměřovali spíše na učitelství němčiny jako cizího jazyka. Na druhou stranu bylo velmi náročné psát diplomku, kterou jsme měli napasovat na dva vzájemně odlišné obory. Měli jsme dva vedoucí a dva oponenty – jednoho z Německa, druhého z Česka. A ti se často neshodli.

Na vysoké škole jsem získala sebevědomí. Konečně jsem dělala něco, co mě bavilo, a matiku jsem mohla hodit za hlavu. To byla pro mě obrovská přidaná hodnota humanitního studia. Je pro mě důležité dělat něco, co mě bude bavit. Jinak by to se mnou nešlo vydržet.

To ano. Baví mě, že mi práce dává smysl. Na sociálních sítích si všímám, jak jsou Češi i Němci stále zatížení vzájemnými stereotypy. Poslední dobou ale vzniká díky česko-německé spolupráci tolik skvělých projektů… Jsou za nimi měsíce náročné práce, která se neobejde bez kooperace obou stran. Všechny úspěšné projekty dávám na sociální sítě velvyslanectví, aby se nám to trochu přepnulo v hlavě. Máme k sobě totiž blíž, než si myslíme. Díky tomu vím, že má práce na německém velvyslanectví smysl.

Často píšu německé texty, takže se mi hodí hlavně znalosti lingvistiky, které jsem získala na univerzitě v Ústí i Bayreuthu. Máme tu Sprachendienst, která nám texty koriguje, návrhy však dělám sama. Nakonec jsem vděčná i za to, že jsem během studia napsala spoustu seminárních prací i náročnou diplomku. Od té doby jsem neotevřela žádnou knížku gramatiky – i když by to asi nebylo úplně na škodu.

Původně jsem se hlásila do kulturního oddělení, ale nepřijali mě. Byla jsem zklamaná. Měla jsem pocit, že jsem se trošku ztrapnila. Člověk neumí sám sebe ohodnotit – zvlášť pár měsíců po škole, kdy i spolužáci hledají práci stěží. Byla jsem přesvědčená, že v té situaci budu taky. Do měsíce mi volali, že se uvolnilo místo na tiskovém oddělení. Šla jsem ještě jednou na pohovor a tentokrát to vyšlo.

Jako velký problém vnímám, že si lidé často neumí představit, co všechno by se svým vzděláním mohli dělat. Alespoň tak jsem to měla já. Přišla jsem na pohovor a přiznala jim, že jsem tohle nikdy nedělala.  Vedoucí tiskového oddělení měl před sebou můj životopis, kde jsem měla napsané i téma diplomové práce – odraz událostí roku 1989 na německém velvyslanectví v německých denících, jeden z východního a jeden ze západního Německa. Řekl mi, že se na tu práci perfektně hodím. To ale člověku hned nesecvakne. Proto každému říkám – pište do životopisu každou „kravinu“, i zdánlivě nepodstatnou. Všechno se počítá.

Navštívil nás bývalý spolkový prezident Gauck a my s ním chtěli natočit rozhovor. Myslela jsem, že budu točit a tiskový mluvčí udělá rozhovor, protože němčina je jeho rodný jazyk. Já jsem naopak pořád přesvědčená, že nemám správnou výslovnost, takže jsem byla hrozně nervózní. Šli jsme do reprezentačních prostor, kde už pan Gauck seděl a všechno bylo připravené. A šéf mi říká: „Otázky sis přečetla, to zvládneš.“ Byla jsem v šoku. Já že povedu rozhovor? Se všemi rodilými mluvčími dělal doposud rozhovory on. Takže jsem se to dozvěděla dvě minuty předtím. Pan Gauck byl ale hrozně milý, shovívavý, nic nebyl problém. Dokonce jsme si udělali selfíčko. Byl to hezký zážitek, na který budu dlouho vzpomínat. Když nad tím zpětně přemýšlím, možná mi to šéf udělal schválně – asi chtěl, abych se osmělila. Nebo mi chtěl tuhle „výsadu“ taky jednou dopřát.