Do Ostravy jsem šel kvůli holkám

Nejméně dva roky jsem se připravoval. Na internetu byly už tehdy dostupné ukázky výběrových testů, které jsem dělal pořád dokola. Z Bruselu jsem si nechal poslat i nějaké knihy a nastudoval si abecedu evropského práva. Co do kvantity bych to přirovnal k závěrečným státnicím. Při pohovorech a ústním zkoušení je podle mého názoru hlavní výhodou určitá osobní integrita a schopnost domluvit se cizím jazykem. Obsah je přitom důležitější než forma. Dále pomůže působit klidně, sebevědomě a osvojit si základy nonverbální komunikace.

Když jsem se v roce 2003 po třech letech vrátil z Číny, kde jsem učil angličtinu, měl jsem několik možností. Jako vystudovaný jazykář jsem mohl odejít do soukromé sféry a překládat nebo učit jazyky. Dostal jsem třeba nabídku na pozici vysokoškolského odborného asistenta za šest tisíc korun měsíčně, což bylo i na tehdejší poměry opravdu málo. S díky jsem odmítl a zabýval se překlady pro různé překladatelské agentury. Později jsem i jednu založil, věnoval se soudním překladům a na právnické fakultě si dodělal právnické minimum. Pokud ale v České republice pracujete jako překladatel na „plný úvazek“, za nějakou dobu se dostanete na jakýsi pomyslný kariérní strop. Tehdy jsem zjistil, že absolutně nejlepší překladatelská agentura – i co se výdělku týče – je vlastně Evropská unie. Po čtyřech letech v Česku jsem nakonec odjel do Bruselu a strávil tam dvanáct let na různých pozicích, tedy nejen jako překladatel.

Byl jsem sice v matematické třídě a účastnil se chemických olympiád, ale angličtinu a španělštinu jsem na gymplu studoval taky. Hlásil jsem se do Prahy na ekonomku a Chemicko-technologickou fakultu. Jazyky pro mě byly taková nouzovka. Tou dobou jsem zrovna procházel obdobím vzdoru vůči rodičům a chtěl jsem být od nich co nejdál, tak jsem jen tak z legrace zkusil přijímačky na jazyky do Ostravy. Bral jsem to jako úlet. Jenomže zatímco v Praze se přijímaček účastnili samí brýlatí kluci, v Ostravě byly hlavně sympatické, nezávisle působící slečny. Takže má volba byla ve výsledku velmi prozaická. A jelikož jsem byl v testech na španělštině první a na angličtině třetí, rozhodl jsem se nakonec pro Ostravu.

Určitě. Já chtěl na té Chemicko-technologické fakultě studovat pivovarnictví nebo lihovarnictví, k čemuž jsem se vlastně tak trochu vrátil. Už šestým rokem vařím doma pivo, a nakonec k tomu nepotřebuju ani školu.

Baví mě variabilita, kterou EU umožňuje. Když pracujete na politickém oddělení, setkáváte se denně s představiteli různých států, s prezidenty, předsedy vlády, ministry, nejvyššími úředníky i s kolegy z dalších struktur EU. Má práce znamená také setkávání s novináři – vedle dalších kolegů jsem v zásadě něco jako mluvčí nebo styčný důstojník Evropské komise v dané zemi. Zpracovávám diplomatické depeše a analýzy o dění v zemi, přijímám návštěvy nejvyšších unijních představitelů, setkávám se s komisaři, kterým zajišťujeme servis. Je to opravdu pestré, každý den dělám něco jiného. Na druhou stranu je to práce časově velmi náročná. Zpracovávám obrovské počty emailů, denně mívám mnoho meetingů a občas musím poskytnout rozhovor televizi a při něm velmi citlivě zvažovat, co můžu říct a co ne, neboť vyjádření Evropské komise mají zásadní vnitrostátní politický dosah.

Ano, pro mě i řadu kolegů také. Člověk si může vybrat, kde konkrétně chce ve strukturách EU pracovat, čím se chce zabývat. Zaměstnanci dostávají velmi kvalitní školení v oblasti ekonomiky, práva i jazyků, mohou kariérně růst, měnit pozice a často i pracovat z domu. Ohodnocení je navíc motivující.

Mám takovou příhodu, kterou často opakuji, když přijde řeč na tohle téma. Jednou jsme s partou kamarádů, do níž patří i jeden česky mluvící Angličan, narazili na téma bachor, čepec, kniha a sléz. Snad každý Čech ví, o čem mluvím. Náš anglický kamarád nám ovšem vůbec nerozuměl. Netušil, o čem se bavíme. Když jsme mu vysvětlili, že jsou to čtyři žaludky krávy, absolutně nechápal, k čemu nám ta znalost je. Byl v šoku, že tohle ví každý žák české základní školy. Ptal se, na co to vlastně potřebujeme? Tak jsem se zamyslel, zda jsem tuto informaci někdy využil, a došel jsem k závěru, že ne. Je to s nadsázkou řečeno příklad znalosti, která zaměstnává mozkové závity namísto mnohem využitelnějších faktů či dovedností. Podle mě je hlavním úkolem nejen vysokých škol naučit kriticky myslet.

V důsledku ale ani vysoká škola nestačí. Je to dobrý odrazový můstek, kde by se měl člověk naučit především kritickému myšlení, zbytek však člověka naučí až praxe. Časem by měl zvládat efektivně a úsporně prezentovat své názory, tříbit své myšlení v polemických debatách, odhalovat a srozumitelně definovat hlavní problémy témata umět je sebevědomě přednést. Univerzita a znalost jazyků je však určitě základ.