Rozhovor s Afričany? Kolegové šílí, já si ho užívám

Politika, respektive občanská výchova a základy společenských věd mě bavily už na gymplu a byl jsem pevně rozhodnutý, že je v nějaké podobě budu studovat dál. Otázkou jen bylo kde. Hradeckou univerzitu jsem měl jako zálohu a navíc dálkově, protože jsem tehdy hrál druhou ligu mužů ve florbale a nechtěl se jí vzdát. Jenže pak jsem si vážně poranil koleno a s vyhlídkou na roční rekonvalescenci jsem volal do Hradce, jestli bych nakonec mohl studovat prezenčně.

Pojišťovna mi vzhledem k trvalým následkům úrazu vyplatila majlant, z něhož jsem příští léto pokryl svou první dobrovolnickou štaci v Africe. Pak už to šlo jako po másle. Brzy jsem věděl, že budu pokračovat na magistra. Už svou první závěrečnou práci jsem psal na téma etiopského etnického federalismu. A proč Afrika? Měl jsem pocit, že se o ní šíří kusé a v zásadě jen negativní zprávy, tak jsem se začal pídit po barvitějších informacích a brzy jsem se na vlastní kůži přesvědčil, jak vícerozměrná, mnohovrstevná Afrika je.

• Vždy se mi líbilo, že se na fakultě kladl důraz na četbu, respektive rozvoj analytických schopností a kritického přemýšlení nad tím, co čteme. Napsali jsme spoustu esejí a často nad nimi polemizovali. Pasivně odposlouchané přednášky se nakonec jevily jako podružná součást studia – a tak by to podle mě u oborů typu politologie mělo být. Všechny ty hodiny strávené nad všelijakými texty – od ryze filozofických až po ty popularizační – mi teď v práci přijdou vhod. Ono je totiž ve finále docela jedno, jestli zrovna přemýšlíte, jak ropné bohatství ovlivňuje rozvoj země nebo jak by měly etiopské úřady přistupovat k šíření návyků správné hygieny. Pokaždé je třeba dávat si vše do souvislostí a nenechat se opít rohlíkem.

Na magisterském studiu jsme se spolužákem strávili semestr v Keni. Ačkoli nám samotné studium tolik nedalo, životní zkušenost to byla úžasná. Dodnes z ní mnohdy nevědomky čerpám. Při každodenním kontaktu s africkou stranou se umím automaticky přepnout do jakéhosi zenového stavu – máloco mě vyvede z míry. Ve chvílích, kdy kolegům tečou nervy, si já skoro až libuji. Semestr na univerzitě v Nairobi byl ale jen začátek. Poté jsem dva měsíce pracoval jako stážista na ambasádě v Addis Abebě, kde jsem dělal výzkum pro diplomovou práci. Na to jsem navázal šesti měsíci na africkém odboru Ministerstva zahraničních věcí. Tahle stáž mi pak pomohla k dobrovolnické práci v OSN. Celé je to vzájemně provázané. I proto si velmi cením všech příležitostí vycestovat.

Jsem zodpovědný za efektivní nakládání s penězi daňových poplatníků. Na Etiopii máme vyhrazených téměř osmdesát milionů a na mně je kontrola jejich řádného utrácení. Nedávno jsem psal více než deset ročních zpráv, které hodnotily plnění všeho v předem odsouhlasené míře a řádných termínech. Na jejich základě vystavila Česká rozvojová agentura vystavila rozhodnutí o poskytnutí dotací pro pokračující i nové projekty v letošním roce. Na konci května zároveň skončila fakturační období dvou veřejných zakázek, kde je vypořádání průběžných zpráv ještě náročnější než u dotací, protože se proplácí zpětně na základě skutečného plnění. Zejména v případě stavebních zakázek pak vyvstává řada odchylek od projektové dokumentace, které je nutno ad hoc řešit skrze dodatky smlouvy.

Obecně musím říct, že se po konci mé zkušební doby zatím žádný týden příliš nepodobal tomu předchozímu. Kromě koordinace probíhajících projektů zároveň jednou píšu dotační výzvu na úplně nový projekt, podruhé zase řeším revizi současného Programu dvoustranné spolupráce ČR a Etiopie nebo upravuji znění memoranda o porozumění s etiopskou stranou.

Ano i ne. Na jednu stranu se dennodenně potýkáme s úskalími, které před nás kladou poněkud odfláknuté české zákony. Ten, který de facto lemuje českou zahraniční rozvojovou spolupráci, je sotva pár řádků dlouhý. Dotace můžeme poskytovat pouze českým neziskovkám, a navíc vždy jen na jeden kalendářní rok – bez ohledu na to, jestli je projekt víceletý, nebo ne. V tom jsme ve světě v podstatě jediní. Z tohoto pohledu nebude naše rozvojová pomoc nikdy tak efektivní a práce v České rozvojové agentuře tak bude do určité míry a přinejmenším podprahově frustrující. Proto je ta perspektivnost trochu diskutabilní. Na druhou stranu mi i služebně starší kolegové říkají, že se po třech až pěti letech kariéry stále setkávají s novými výzvami, pořád se něčemu učí – a taková vyhlídka mě baví. Většině projektových manažerů, kteří mají na starosti jednotlivé prioritní země, není ani třicet. V tomhle věku si nelze pozice s takovou zodpovědností nevážit.

Na mé současné pozici se přede mnou během pár měsíců protočili tři lidi, takže mě do agentury přijali hlavně proto, abych agendu nějakým způsobem uspořádal a naši pozici vůči vykonavatelům projektů konečně stabilizoval. Jeden projekt navíc typicky trvá nejméně tři roky a mě v tuhle chvíli přijde mimořádně lákavé být u toho, kdy se „můj“ projekt pod mým dohledem rozbíhá i uzavírá nebo alespoň přechází do své další fáze. Loni v létě jsem se však dostal do posledního kola výběrového řízení na Junior Professional in Delegation. Kariéra v Evropské unii – a zejména mimo Brusel na tzv. Delegacích – mě stále velmi láká. Pokud bych měl v České rozvojové agentuře končit, určitě bych se chtěl posunout na mezinárodní půdu.