Jsem archivář-poloajťák

To ani sám nevím. Původně jsem vlastně v Ústí studoval bohemistiku, na historii jsem se nehlásil. Na střední jsme měli dějepis jen minimálně, proto mě ani nenapadlo, že by mě to mohlo bavit. Později jsem poznal pár studentů historie, kteří mi říkali: „Hele, to je něco pro tebe.“ Vrtalo mi to hlavou, tak jsem změnil obor a začal studovat kulturně historickou regionalistiku. Po dokončení bakaláře jsem se rozhodl, že ze dvou větví studia – archivnické a památkářské – zvolím tu první.

Nejdůležitější je určitě orientace v tématech. Archivář musí vědět, kde informace hledat – od Ottova slovníku až po Google. Pro mou práci byly užitečné například hodiny diplomatiky, paleografie či kurentu. Už na škole jsem si navíc vybudoval velkou síť kontaktů mezi kolegy historiky a archiváři. Jinak jsem byl klasický student s taháky. Státnicoval jsem s rukou popsanou historickými daty, ale bylo to k ničemu. Nemám ji tak velkou, aby se tam vešlo všechno.

Tehdy se končilo dějinami okolo roku 1968. Dnes už je to probádané téma, proto se ve studiu posouváme k období 70. až 90. let. Za deset patnáct let budeme zkoumat vstup do Evropské unie. Zatím to řeší politologové, historici potřebují fakta a odstup. Archivnictví je navíc, podobně jako celá společnost, na předělu. Mizí papír a dokumenty se přesouvají do digitálního světa. Když jsem se oboru začal věnovat, byl úplně jiný než dnes. My se toho ale nebojíme. Archivnictví bude existovat dál – i když bude méně papírové a více digitální. Člověk už není ani tolik archivář, jako spíš poloajťák. Studium archivnictví by se proto mělo zaměřit na práci s informačními technologiemi.

Když lidem pomůžu objevit něco doposud neznámého, důležitého. Občas se mi podaří badatele posunout trochu jinam, než sám čekal. Vyznám se v archivních a knihovních fondech po celé České republice a trochu i v zahraničí, takže rychle poznám, kam studenty nasměrovat. Často se mi podaří najít pramen, o kterém neměli ani tušení. Archivařina je zkrátka taková detektivní práce.

Otec měl rodinný podnik s filmy a hudbou a využíval mě na „dětskou práci“ zhruba od mých dvanácti let. Byl jsem takový chlapec za pultem. Kopíroval jsem, nechával vyrábět razítka a za nepřítomnosti rodičů jsem krám vedl a přebíral zboží. Nebyla to těžká práce, ale občas mě to nebavilo. Abych zabil čas, četl jsem si a zákazníci často prudili. „Vždyť tady máš tolik filmů, můžeš se na ně dívat celý den,“ říkali. Ale já si radši četl knížky. Takže asi taková je moje kariéra. Směny v Kauflandu nebo působení ve fakultní studovně mezi to nepočítám.

To je pravda, také tam byla kartotéka. Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Možná mě to trochu předurčilo. No vida.

Když berete archivařinu opravdu vážně, nemůžete vypnout. Třeba dneska jsem tady posbíral několik letáků z fakultních akcí. Ještě bych vám z nástěnky nejradši zabavil tu kresbu Cibicha [upravená kresba z piva Březňák], protože Collegium Cibium má i svůj vlastní fond. Hned jsem si ji vyfotil, ale dal bych ji i do fondu. Máte k ní citový vztah?

A přesně to dělávám. Třeba za sto let přijde nějaký badatel a bude ho bavit ta bizarní společnost, která chodila na pivo a výlety, pořádala konference, vyznávala kult „pivního dědka“ Viktora Cibicha a vlastnila takovéto kresby. V archivu proto neshromažďujeme pouze listiny a rukopisy, ale také noviny, časopisy, knížky – všechno, co se vztahuje k historii města, regionu, Evropy i světa a je nějakým způsobem důležité a jedinečné. To vše by mělo být v archivu.

Pět knih za rok je můj rekord, který už nikdy nepřekonám. Ani nechci. Bylo to náročné fyzicky i psychicky. Jak jsem to stihl? Některé jsem samozřejmě připravoval už dříve. Nejvýznamnější z nich je má dizertace s názvem Napínavá doba. Dostal jsem za ni Cenu Miroslava Ivanova. Jsem také moc rád, že ji vydalo komerční nakladatelství. Díky tomu se téma dostalo i za hranice akademického prostředí a já tak mohl tu ohromnou práci, kterou jsem s tím měl, předat někam dál.